Slavíme Velikonoce!

Velikonoce jsou v naší kultuře poněkud těžko uchopitelný svátek. To taková líbivá masáž marketingu Vánoc, ta je tak podmanivá, že se nad smyslem jejich slavení často nikdo ani moc nepozastaví. S Velikonocemi to je ale horší - obzvlášť v případě těch letošních, kdy se nedá hovořit ani o tzv. svátcích jara… Ale pojďme překročit téma letošních nízkých venkovních teplot v kontextu globálního oteplování i problematiku tradičních dřevěných řehtaček, vymazlených kraslic a rádoby čokoládových ušáků. Co mohou ty letošní Velikonoce, když jsme se jich i po mayském konci světa opět dočkali, říci?

Každoročně mě překvapuje, jak i top individualisti a egoisti a dokonce snad i tzv. ateisti, ve jménu jakékoli příležitosti legální absence z pracovního procesu, slaví ryze křesťanské svátky, jako třeba Velikonce. Jaký obsah ale skutečně mají?

• Dávají nám darem něco,  co nikdy nesplatíme, hojí totiž tu nejzávažnější nemoc lidského života - hřích.
  

• Berou nám iluzi příběhu o roztomilém miminku Ježíši, blahoskloně hledícího na tenhle bolavý svět.

• Dávají poslední naději - doslova, na jekékoli rovině. Bez strašení - i na té hodně strmé cestě k poslednímu nadechnutí.
  

Počítáme, kalkulujeme, analyzujeme a plánujeme. K odeslání růžových formulářů daňových přiznání zbývá už jen chvíle a březnové faktury jsou již odeslány. Umíte si ale představit, že Ježíšova smrt nám navždy darovala něco nevyčíslitelného - život? Ale úplně jiný - bez nudného počasí, řehtaček, kraslic, sladkých ušáků (a možná i bez státních svátků a doufejme i bez dańových přiznání). Odhlédněme od jistot svého životního pojištění, penzijka i dobře sjednané hypotéky, zastavme se v kolotoči práce a hledejme - něco víc než dávno přežitý folklór, dějepis či vědu…